středa 17. února 2016

Brtnické ledopády


Brtnické ledopády - závod, na který jsem se docela dlouho chystal. Tím, že to mám trochu z ruky a termín je hned po LH24, tak se zatím na něj nedostalo. Ale už po loňské LH24, kdy se mi podařilo splnit předsevzatých 10 koleček, jsem se rozhodl, že následující rok dostanou přednost Ledopády, ono už jsem měl docela dost toho kroužení kolem Lysé hory. Pravda, když jsem se byl byl proběhnout v den závodu a počasí bylo ideální, tak to se mnou trochu cukalo (dneska by to šlo...), ale člověk nemůže být všude.
Týden před Ledopády byl v práci docela hektický. Po několika změnách, kdy to vypadalo, že pojedu do Mikulášovic rovnou ze služebky z Německa, nakonec vyrážím v pátek z Ostravy, ale půjčeným autem, protože moje skončilo den před odjezdem v servise.
V Ostravě přibírám Frantu, který hledal odvoz, tak budu mít někoho s sebou, kdo by mě měl udržet cestou při vědomí :)
Cesta přes Polsko proběhla hladce, jen v Německu se motáme přes vesničky, ale nakonec zdárně končíme v Mikulášovicích. Tady je už rušno, některé trasy už probíhaly v pátek. Hledáme si místečko ve škole, moc už ho tady není, ale nakonec se usalašíme a pomalu si chystáme věci.
Jsem ještě docela rozvibrovaný z práce, ale počítám, že to ze mně po pár kilometrech spadne. Počasí nic moc - těsně nad nulou, asi si užijeme bláta. Poučen z uvaření v minulém závodě, vynechám dnes mikinu a oblíkám si nahoru jen triko s krátkým rukávem.
Je 21.30, Olaf ještě něco vysvětluje, je tady ale rušno a ničemu nerozumím, no a je odstartováno, takže hrr na to...
Vymotáme se z Mikulášovic, na postranních cestách je docela zábava - jsou na nich hezky uklouzané zbytky zledovatělého sněhu, tak nám nohy zvesela ujíždějí, kam se jim zachce. Vbíháme do lesa a první zrada - navigace ukazuje vlevo, v reálu vede modrá vpravo  - dáváme na reflexky a vyrážíme po značce. Po nějaké době dobíháme k rozcestí a zleva se hrne had asi 20 čelovek - vzali to podle navigace a teď zjišťují, jestli neminuli kontrolu. Říkám, že ne a znovu se dostávám před ně, no to nám to zvesela začíná...

Noční část probíhal podle celkem známého schématu - ke kopečku, cestou necestou na vrcholek, pokud máme rozhlednu nebo věž, tak pochopitelně šup na ni a zase zpátky. A tak postupně si dáváme Studenec, Střední vrch, Ovčácký vrch, Šenovský vrch, Zámecký vrch... Tentokrát jsem poprvé zkoušel běžet s navigací v hodinkách a zatím se osvědčovala velmi dobře - na rozcestí stačilo kouknout a šipka zatím nezklamala :) Jediný menší problém nastal na schodech z klád, kde se mi znenadání noha rozjela do strany po mokré kládě, načež jsem zaparkoval přímo v bahně, naštěstí bez větších následků.
První část probíhala v klidu, pak přichází - jako obvykle - moje "fáze 2" - útlum, kdy se potřebuju znova nastartovat. To bývá většinou ráno, ideální je kombinace polívka, kafe, východ slunce (no dnes jenom svítání - vyrazili jsme večer za jasného nebe, ale teď je pořád šero) mě vždycky probere a druhá polovina závodu je ta, kterou si vždycky víc užiju (a obvykle popolezu pořadím víc dopředu). Tentokrát došlo na kafe v restauraci "U nás" ve Vysoké Lípě na 62 km, po lehce nezáživné části po silnici.
I tentokrát mě kafe nastartovalo a pomalu jsem se začal dostávat dopředu, šlo to fajn a za světla už bylo i na co koukat. Tak jsme se přes Šaunštejn, Mariinu vyhlídku a Purkartický les dostali v pohodě až na další kontrolu - vracečku na Tokáň.
Místy bylo úzko
... a hluboko (nebo vysoko)

Jo, tady to ještě šlo (cca 70.km)

Tam se trochu vzpouzely hodinky - směr se jim nezdál a pořád mě vracely. Po polívce a kofole jsem vyrazil zpátky na trasu a čekal, že se hodinky proberou, ale nějak se jim ta absolvovaná smyčka nezamlouvala a pořád hlásily, že jsem mimo trasu... Díky tomu na dalších rozcestích kolem Úzkých schodů jsem si neodpustil několik zmatků a asi třikrát jsem se vracel a dohledával. Pak jsme se ale dostali do jednodušší části, kde se nedalo ztratit, tak ani nevadilo, že hodinky zuřivě hlásily, že jsem mimo trasu. Za Kyjovem jsme se dostali na hlavní turistickou trasu, kde byla spousta lidí a hodně uklouzaný led. Já jsem pokračoval v duchu předchozí cesty  a přeběhl kontrolu v Jeskyni víl, takže jsem se ke své radosti skoro kilometr vracel. U kontroly jsem potkal kupu lidí z naší trasy, které jsem předtím pracně předběhl. No stane se. Dole u mostu je tajná kontrola, dokonce mají čaj a něco k jídlu. Nemám ani hlad, spíš bych raději rychle vypadl, ale čaj se vždycky hodí. "Zrovna došel, teď vaříme další" dovídám se. Nevadí, vyrazím bez čaje. Otáčím se, ale ozve se "Chceš ten čaj?" Odpovídám, že si teda dám a koukám na malou konvičku plnou navařeného koncentrátu, který se chystají naředit do várnice. Dostáváme asi 1 centimetr podivuhodného neprůhledného lektvaru do kelímku s tím, že si to máme zředit vodou. "A máte vodu?" "Voda není..." Tak teď pro změnu stojím s kelímkem, ve kterém mám na dně tmavohnědou tekutinu nevypadající zrovna vábně. Přestává mě to bavit, je to čaj, jenom koncentrovaný, tak ho vypiju, jak je. Trochu si loknu, ale je to hrůza, to asi nedám. Teď se našla voda, ředím zbytek, ale už mám v hubě jak v polepšovně, zkouším to zapít vodou, kofolou, ale nic nepomáhá. No nic, je čas vyrazit, tady už si asi moc nepomůžu.
Vydávám se na cestu a po chvíli se mi začíná motat hlava a je mi divně. Šourám se do kopce k Brtnickému hrádku, kde má být K21, motá se tu spousta lidí z kratších tras. Jsem jak praštěný pytlem, vůbec mi to nemyslí. Přecházím kontrolu, doptávám se - to už jsem skoro na K22, posílají mě zpátky. Je mi špatně chodím sem tam. Znova potkávám stejného kluka z naší trasy, jen se diví, co tu ještě dělám - "Den blbec, co?", komentuje a mizí. Žaludek se se mnou přestal kamarádit úplně, tak mířím do křoví a potupně vrhnu. Zbavil jsem se tím čajového koncentrátu, ale hlavně jsem se probral a uvědomil si, že tu chodím sem tam, jako blázen. Znovu se otáčím a jdu si pro K22, kontrolu 21 zvládám při zpáteční cestě do údolí.
Ledopády tedy byly
Situace se zlepšila - už mi to aspoň myslí, ale jsem nějaký malátný, na běh to moc nevypadá. Zbývá nějakých 25 km, no nic, tak to dojdu. Posbírám zbytek kontrol u ledopádů a přes Vlčí horu dorazím do Starých Křečan, kde je živá kontrola. No, tahle za moc nestála, ale aspoň jsem si v teple sbalil hůlky (zbytek cesty stejně jen půjdu a takhle mi nebude zima na ruce) a vyndal z batohu bundu, protože když nepoběžím, byla by mi za chvíli zima. Pokračuju ještě za světla, ale brzy se začíná stmívat a pře s Vlčici už jdu za tmy. Začíná pršet a jsem rád, že mám na sobě bundu. Tenhle závěr už mám trochu jako výlet, zbývá se přebrodit přes rozmoklá pole. Déšť pomalu přechází do sněhu. Doháním dva kluky z kratší trasy a společně dorazíme do Sv.Huberta.
Tak jsem to nakonec došel, sice podstatně pomaleji, než byl plán (22:38), ale přece. Dal jsem si polívku a pivo a vyrazil ke škole. Bohužel na mě nezbyla ve sprše ani kapka teplé vody, tak očista nebyla zrovna důkladná, ale zato se dalo celkem slušně vyspat, protože nás ve třídě nebylo tolik a tak byl celkem klid.
Ráno mě čekalo překvapení - auto zasypané sněhem. V noci přišla sněhová bouře a ti, co byli ještě na trati, si to teda užili. Nezbývalo než vyhrabat auto a vyrazit přes Polsko zpátky do Ostravy. Cesta proběhla v klidu - po pár kilometrech sním zmizel a svítilo sluníčko. Zdá se, že tu bouřku si Olaf objednal jen lokální... :)

Co na závěr? Asi poučení - k princeznám se nečuchá a čajový koncentrát nebrat! ;)

Použity fotky ze stránek a odkazů pořadatelů.

Žádné komentáře:

Okomentovat